Simona Monyová studentům představila svou nejnovější knihu s názvem Já o koze, on o voze. Kniha ještě voněla knihařskou černí, když ji vytahovala z kufru svého auta, aby ji mohla představit studentům HT3.A a HT2.A, kteří se dne 21.11. 2007 zúčastnili besedy s touto brněnskou spisovatelkou. Sama se na svých stránkách http://www.monyova.cz/ představuje čtenářům takto:
Narodila jsem se 17. 3. 1967 v Brně, kde žiji doposud. Více či méně úspěšně jsem absolvovala pár škol, které mi do života zdaleka nedaly tolik jako Mahenova knihovna. Někdy kolem patnáctého roku věku již u mě rodiče diagnostikovali rozvinutou formu grafomanie, v čemž jsem je utvrdila následnou volbou povolání. Kromě spisovatelky na volné noze jsem i matkou tří synů, bývalou manželkou, současnou manželkou, pečovatelkou o drobné domácí zvířectvo (prozatím pes, kočka, křeček) a náruživou návštěvnicí pohostinských zařízení. Mám ráda modrou barvu, Vladimíra Mišíka, krvavý steak, tullamorku, židovskou literaturu, kopretiny, motorismus, slunečné počasí. Nesnáším lež, sladká jídla, davovou psychózu, stereotyp, MHD, vlastní nedokonalost, ranní vstávání a hypochondry.
A jaké toto setkání bylo?
Každý si určitě našel to svoje, někdo ocenil, že mohl vidět jednu z nejprodávanějších autorek současnosti na vlastní oči, jinému zaimponovala bezprostřednost a otevřenost, s jakou Simona Monyová mluvila o svém psaní, ale i soukromém životě. Další se s chutí zasmál neopakovatelnému humornému nadhledu, z jakého sama sebe vidí. Jediným negativem byl snad jen nedostatek času či jeho relativita, kterou si člověk uvědomí vždy, když mu čas příjemně, leč neúprosně ubíhá.
Úryvek z nové knihy Já o koze, on o voze:
Můj život v čekárně
Do svých deseti let si takřka nic nepamatuji. Od deseti výš si pamatuji jen to, že jsem toužebně čekala, až budu dospělá.
Dočkala jsem se, ale rodiče na mě přesto při odchodu z domova křičeli: „Do jedenácti ať seš doma. Až budeš vdaná, tak si dělej, co chceš!“
Hrozně moc jsem si přála dělat si konečně, co chci, a tak jsem se provdala. A čekala jsem dál.
Čekala jsem, až se můj novomanžel vrátí z fotbalového tréninku, z kuželek, z hospody, čekala jsem, až budeme mít vlastní byt, kde mi tchyně nebude vyčítat každodenní koupel, plýtvání elektřinou a to, že splachuji, i když jdu „jen na malou“. Čekala jsem první dítě.
Po večerech jsem pletla dětské bačkůrky a čekala, že se manžel usadí a bude ochotně trávit večery se mnou – klidně i před televizní obrazovkou.
Bylo to jako čekat na Godota.
Po devíti měsících bobtnání a vskutku úporného čekání jsem doufala v hladký, typicky příručkový porod ve stylu indiánských žen, které sesednou z koně, odrodí dítě, zabalí ho do šátku, vyhoupnou se zpět do sedla a dohoní družinu. Kdyby mi na porodním sále dali na výběr, zvolila bych raději palečnice a lámání v kole než spontánní přirozený porod, na kterém bylo přirozené jen to, že jsem si přirozeně nic tak děsivého nepředstavovala ani v nejtemnějších snech.
Logicky jsem tedy čekala, že mě novopečený tatínek dojatě zasype květinami a vděkem. Na láskyplné zasypávání jsem čekala tak intenzivně, že jsem měla oči vybrečené do velikosti a barvy brusinek, ale manžel byl nezvěstný. Když se po deseti dnech vynořil z ilegality, byl štíhlejší o několik tisícovek našich těžce naškudlených úspor. Čekala jsem upřímnou lítost. Byl z oslav narození prvního syna natolik vyčerpán, že mu na projevy lítosti či omluvu nezbylo sil.
Čekala jsem, že mi bude aspoň trochu pomáhat. Čekala jsem, že bude trávit víc času s námi místo s kamarády. Čekala jsem, že dospěje. Dřív než jsem se dočkala přerodu svého muže v muže svých snů, už jsem čekala opět dítě.
Čekala jsem, že druhý porod bude mnohem snadnější než ten první, jak praví brožurky pro těhotné, které sepsali samí jistě velice fundovaní muži. Bylo to snadné asi jako vykadit kaktus o velikosti silničního patníku.
Čekala jsem, že v našem novém bytě budeme mít k sobě s manželem blíž. Bližší než my dva si bezpochyby jsou i orangutan s hrabošem polním.
Čekala jsem, až konečně obléknu cokoliv, co nebude v pase do gumy nebo z devadesátiprocentní lycry. Čekala jsem, až zaručeně fungující vitaminový přípravek navrátí původní tvar mému kojením zdecimovanému poprsí silně připomínajícímu uši kokršpaněla.
Čekala jsem, až synové povyrostou. Až se v noci zase vyspím, až si budu moci při návštěvě toalety opět zavřít dveře, až přestanu přepočítávat každou novou sukni na kila mandarinek pro děti a automaticky krájet jakékoliv jídlo na talíři, byť by to byl talíř zcela neznámého přisednuvšího si člověka v restauraci.
Čekala jsem, až se budu moci vrátit do zaměstnání, protože sisyfovská práce v domácnosti mi kousek po kousku okrajovala mozek, až zbylo sotva zrnko máku.
A taky jsem příliš často čekávala ve frontách na poště, v lékárně, s nákupním vozíkem u pokladen, na syny před školou, v ordinacích u dětského lékaře, na tramvaj, na zázrak…
Čekala jsem, až skončí karanténa mladšího syna, který onemocněl příušnicemi, a vtom je dostal starší. Čekala jsem, až mi v práci zvednou plat alespoň do výše platu kolegy, který polovinu pracovní doby trávil brouzdáním na erotických stránkách internetu.
Čekala jsem, až se přežene manželova krize středního věku, přestane ho bavit v pořadí již pátá dvacetiletá podvyživená milenka a on se kajícně navrátí do mé vlídné náruče.
Čekala jsem, až nás rozvedou.
Čekala jsem, až to přebolí, až přestanu v noci šátrat po sousedním polštáři, až nebudu přepínat televizi na jiný kanál, jakmile se tam nějací dva, kteří za to notabene dostali zaplaceno, obejmou nebo políbí, až nebudu svému exmanželovi přát, aby ze dne na den zplešatěl a jeho sličná slečna dostala tyfus.
Čekala jsem, až se starší syn vylíže z puberty a začneme spolu zase normálně komunikovat, ale puberta přeskočila na mladšího syna jak blecha z jednoho toulavého psa na druhého.
Po večerech jsem sedávala doma v koutě a čekala, až mě najdou. Místo toho jsem začínala obrůstat pavučinami.
Čekala jsem, až mě po tabletkách s chrómem definitivně přejde chuť na sladké a po dvou letech nuceného celibátu chuť na sex. Spolehlivější by bylo investovat namísto do tabletek s chrómem do tabletek s bromem.
Čekám dál. Čekám, až konečně přijdu na řadu v čekárně na štěstí a andělská sestřička mi s úsměvem pokyne a řekne: „Další, prosím…“
