„Podívej!“ Naprosto obyčejná věta. Naprosto obyčejný pokyn. Pro mnohé samozřejmost, pro jiné bohužel nemožnost. Vidět a mít možnost těšit se z krásy kolem nás nemá každý. Jaké to je být nevidomý? Jaké to je ráno se probudit a žít pořád ve tmě?
Těžké. To bezesporu. Ale když se budete bavit s někým kdo o zrak, jeden z lidských smyslů, přišel, řekne vám, že vidět není na světě to nejdůležitější. Že se můžete dívat rukama, ušima, srdcem.
Jaké to je si vyzkoušeli žáci 4. ročníku oboru Sociální činnost. V Technickém muzeu v Brně měli možnost se projít se slepeckou holí v neznámém prostředí, přečíst si ze slabikáře pro nevidomé a namalovat si obrázek se zakrytýma očima. Tato návštěva nám nepomohla jen vyzkoušet si nevidět. Dala nám mnohem víc. Spoléhat se na ostatní smysly. Spoléhat sám na sebe. Ne vždy máme vedle sebe někoho, kdo je ochotný nám pomoct.
Mgr. Jana Kamarádová
